Co je vlastně agility?
2. 10. 2010
1. Preambule
Agility je výchovná i zábavná činnost psovoda se psem (oba tvoří jeden tým). Podle nároků na výkon lze agility provozovat jako rekreační hru i jako vrcholový sport. Je určeno pro psy všech plemen a psovody všech věkových kategorií. Pes bez vodítka a obojku překonává na povel psovoda různé překážky se zvláštním důrazem na úzký a přátelský kontakt se psovodem a radost z pohybu. Ze strany psovoda vyžaduje agility rychlé reakce, promyšlené vedení psa i sportovní výkon při běhu se psem. Psu a psovodu by agility mělo přinášet radost a prohlubovat jejich partnerský vztah. Pro provozování agility jsou závazné podmínky dané tímto Řádem agility ČR.
2. Úvod
Agility předpokládá dokonalý partnerský vztah mezi psem a psovodem. Oba spolu tvoří jeden tým. O vítězi závodů agility rozhoduje pouze společný sportovní výkon týmu psa a psovoda bez rozdílu.
3. Velikostní kategorie
Závody agility probíhají ve třech velikostních kategoriích rozdělených podle kohoutkové výšky psa:
SMALL - S (malý)
|
do 34,99 cm
|
|
MEDIUM - M (střední)
|
od 35 cm
|
do 42,99 cm
|
LARGE - L (velký)
|
od 43 cm
|
4. Parkur
4.1. Všeobecně
Parkur je ohraničený prostor, ve kterém jsou umístěny překážky. Je budován podle pokynů rozhodčího. Druhy a rozměry překážek musí odpovídat tomuto Řádu agility ČR. Charakteristika parkuru je dána druhem použitých překážek a jejich pořadím. Pes musí překážky absolvovat v pevně stanoveném pořadí a směru a v co nejkratším čase. Plocha parkuru agility musí mít rozlohu nejméně 20 × 40 metrů. Pokud jsou postaveny dvě tratě, doporučuje se oddělit je uzavřenými bariérami, nebo tratě postavit ve vzdálenosti nejméně 10 metrů od sebe. Na parkuru nesmí být nic, co by znamenalo jakékoli nebezpečí pro psa nebo psovoda. V areálu parkuru mohou být rovněž překážky (i přírodního charakteru, např. stromy), které nejsou zařazeny do tratě. Tyto překážky však nesmí ohrožovat bezpečnost psa ani psovoda a bránit plynulému absolvování tratě. Vlastní trať má délku od 100 do 200 metrů a obsahuje 12 až 20 překážek (z nichž minimálně 7 musí být skokových). Délka tratě a počet překážek odpovídají druhu soutěže, kategorii a výkonnosti psů. Vzdálenost mezi překážkami je minimálně 5 a maximálně 7 metrů. Překážky jsou označeny číslem, které určuje pořadí jejich překonávání. Číslo bývá umístěno zpravidla vlevo před překážkou tak, aby nepřekáželo v běhu psovi ani psovodovi a přitom bylo od předchozí překážky dobře viditelné.
4.2. Trasa
Průběh trasy je zcela ponechán fantazii rozhodčího, musí však obsahovat alespoň dvě změny směru. Dobře promyšlená trať dovoluje psovi pohybovat se lehce a plynule. Cílem je, aby pes pod vedením psovoda našel rovnováhu mezi rychlostí provedení a bezchybným překonáním překážek. Pro každou soutěž se mění průběh tratě a sled překážek.
4.3. Určení standardního času
Standardní čas je čas doporučený k absolvování tratě; za jeho překročení je tým penalizován trestnými body. Základem výpočtu standardního času je rychlost (v metrech za sekundu) stanovená pro pohyb na trati. Určuje se s ohledem na stupeň obtížnosti, povrch, na kterém se běhá a náročnost soutěže. Standardní čas vypočteme, když přesnou délku tratě dělíme určenou rychlostí pohybu (příklad: pro trasu 150 metrů a danou rychlost 2,5 metru za sekundu se standardní čas vypočítá následovně 150 : 2,5 = 60 sekund).
Agility
Agility je kynologický sport, který spočívá v tom, že pes na pokyny svého psovoda překonává nejrůznější překážky. Vznikl jako hra pro hbité a živé pejsky, kteří v něm mohou uplatnit i to, co by v běžném životě příliš neuplatnili (například prolézání tunelem). Nejde ale pouze o to jednotlivé překážky překonat. To, co je na agility nejzábavnější a nejzajímavější je zvládání celých parkurů o asi 20 překážkách s předem daným pořadím. Parkury obsahují nejrůznější změny směru, zatáčky a pasti tak, aby se prokázalo, který tým složený ze psa a psovoda je nejobratnější, nejsehranější a nejrychlejší. Pokud by se agility mělo k něčemu přirovnat, tak má asi nejblíž k parkurovým závodům koní. S tím rozdílem, že člověk musí běhat po svých vedle psa, a tak pes zvládne mimo klasických skokových překážek i tunely, houpačku, kladinu, slalom atd.
Prvním krokem při učení se tomuto sportu je zvládnutí jednotlivých překážek podle pravidel agility. Když se pes naučí reagovat na jednotlivé povely, přichází druhá fáze, kdy se učí především psovod. Není totiž zdaleka jednoduché běžet vedle psa, pamatovat si trať, dávat včas povely a to nejdůležitější - psa motivovat. I když spousta psů ráda skáče a běhá, zkuste je donutit, aby skákali tam, kam chcete Vy, a ve chvíli, kdy třeba zrovna okolo běží jejich psí kamarád. Proto tím nejdůležitějším jsou odměny. Agility je opravdu jedna velká hra a tak nejsou přípustné tresty za špatné provedení cviku. Celý výcvik je prováděn pouze pozitivním zpevňováním. Od jednotlivých překážek vede cesta přes jednoduché kombinace až ke skutečným parkurům. Kdo si ale představuje, že když je agility hra, lze se ji naučit rychle, je na omylu. Než pes zvládne spolehlivě všechny překážky a potom i složitější cvičení, trvá měsíce. Ale ani potom nic nekončí. Výhodou agility je, že to není pouze rutinní provádění naučeného. Parkur je pokaždé jiný, a proto je potřeba zkoušet stále nové způsoby vedení psa a trénovat nová složitější cvičení.
Pro soutěživé existují samozřejmě i závody agility. Každoročně se jich pořádá několik desítek. Na závodech jsou psi rozdělení do tří výkonnostních kategorií A1, A2 a A3. Navíc existují ještě tři velikostní kategorie small, medium a large, aby malí psi nebyli oproti velkým v nevýhodě. Během jednoho závodního dne se sejde obvykle 80 až 100 závodících dvojic a absolvuje tři a více parkurů. Vítězem se stává tým s nejmenším počtem chyb a odmítnutí, který doběhl v nejlepším čase. Ale závody jsou spíše třešinkou na dortu, agility je především sportem, který může provozovat kdokoli s jakýmkoli psem. Nejsou tu omezení například čistokrevností psa, i voříšci bývají velmi úspěšní a šikovní. Nerozhoduje ani věk, agility běhají děti, dospělí i senioři se psy různého stáří. Jedinými předpoklady jsou ochota učit se nové věci a chuť trávit čas se svým psem zajímavou činností.
Agility je kynologický sport, který spočívá v tom, že pes na pokyny svého psovoda překonává nejrůznější překážky. Vznikl jako hra pro hbité a živé pejsky, kteří v něm mohou uplatnit i to, co by v běžném životě příliš neuplatnili (například prolézání tunelem). Nejde ale pouze o to jednotlivé překážky překonat. To, co je na agility nejzábavnější a nejzajímavější je zvládání celých parkurů o asi 20 překážkách s předem daným pořadím. Parkury obsahují nejrůznější změny směru, zatáčky a pasti tak, aby se prokázalo, který tým složený ze psa a psovoda je nejobratnější, nejsehranější a nejrychlejší. Pokud by se agility mělo k něčemu přirovnat, tak má asi nejblíž k parkurovým závodům koní. S tím rozdílem, že člověk musí běhat po svých vedle psa, a tak pes zvládne mimo klasických skokových překážek i tunely, houpačku, kladinu, slalom atd.
Prvním krokem při učení se tomuto sportu je zvládnutí jednotlivých překážek podle pravidel agility. Když se pes naučí reagovat na jednotlivé povely, přichází druhá fáze, kdy se učí především psovod. Není totiž zdaleka jednoduché běžet vedle psa, pamatovat si trať, dávat včas povely a to nejdůležitější - psa motivovat. I když spousta psů ráda skáče a běhá, zkuste je donutit, aby skákali tam, kam chcete Vy, a ve chvíli, kdy třeba zrovna okolo běží jejich psí kamarád. Proto tím nejdůležitějším jsou odměny. Agility je opravdu jedna velká hra a tak nejsou přípustné tresty za špatné provedení cviku. Celý výcvik je prováděn pouze pozitivním zpevňováním. Od jednotlivých překážek vede cesta přes jednoduché kombinace až ke skutečným parkurům. Kdo si ale představuje, že když je agility hra, lze se ji naučit rychle, je na omylu. Než pes zvládne spolehlivě všechny překážky a potom i složitější cvičení, trvá měsíce. Ale ani potom nic nekončí. Výhodou agility je, že to není pouze rutinní provádění naučeného. Parkur je pokaždé jiný, a proto je potřeba zkoušet stále nové způsoby vedení psa a trénovat nová složitější cvičení.
Pro soutěživé existují samozřejmě i závody agility. Každoročně se jich pořádá několik desítek. Na závodech jsou psi rozdělení do tří výkonnostních kategorií A1, A2 a A3. Navíc existují ještě tři velikostní kategorie small, medium a large, aby malí psi nebyli oproti velkým v nevýhodě. Během jednoho závodního dne se sejde obvykle 80 až 100 závodících dvojic a absolvuje tři a více parkurů. Vítězem se stává tým s nejmenším počtem chyb a odmítnutí, který doběhl v nejlepším čase. Ale závody jsou spíše třešinkou na dortu, agility je především sportem, který může provozovat kdokoli s jakýmkoli psem. Nejsou tu omezení například čistokrevností psa, i voříšci bývají velmi úspěšní a šikovní. Nerozhoduje ani věk, agility běhají děti, dospělí i senioři se psy různého stáří. Jedinými předpoklady jsou ochota učit se nové věci a chuť trávit čas se svým psem zajímavou činností.
Překážky
První skupinou překážek, které se při agility používají, jsou takové, které pes překonává skokem. Mezi ně patří jednak klasické skokové překážky, které jsou rozlišené výškou laťky pro jednotlivé velikostní kategorie. Pro small je laťka 30cm nad zemí, pro medium 40cm a pro large 60cm s tolerancí 5cm. Je dána i minimální šířka překážky, tak aby se pes nemohl zranit, a to je 120cm. Další překážkou je zeď nebo takzvaný viadukt (zeď s prázdnými oblouky ve spodní části), které mají opět stejnou výšku jako skokové překážky a jsou tvořeny jednak výplní a pak shoditelnou horní částí tak, aby se pes nemohl při skoku odrážet, ale aby zeď skutečně celou přeskočil. Psi během agility uplatní nejen skok do výšky, ale i do dálky. Skok daleký je složený z 2 až 5 elementů (nízké široké překážky) Pro small má délku 40-50cm, pro medium 70-90cm a pro large 120-150cm. Pes se nesmí dotknout žádné části, která skok daleký tvoří. Poslední tentokrát proskokovou překážkou je kruh. Pro kategorie small a medium je jeho střed 55cm nad zemí, pro kategorii large 80cm. Pes při jeho překonávání nesmí proskočit mimo kruh (např. mezi kruhem a rámem).
Další skupinou jsou takzvané překážky probíhací. Sem se řadí tunely - pevný a látkový. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že pevný tunel, dlouhý 3 až 6m, má po celé své délce průměr 60cm. Navíc je ohebný, a tak se dá tvarovat např. do tvaru písmene U či S. Látkový tunel má podobný začátek jako pevný, ale po 90cm pokračuje měkkým materiálem, takže si pes posledních 2,5 až 3,5m musí sám nadzvednout. Jiným typem probíhacích překážek je slalom. Skládá se ze sudého počtu tyčí 8, 10, nejčastěji 12, které jsou od sebe vzdálené 50 až 65cm. Je to jedna z překážek, jejíž bravurní zvládnutí dokazuje již vysokou úroveň agility týmu. Zajímavým a často situaci komplikujícím pravidlem je nutnost začínat slalom vždy tak, aby měl pes první tyčku po pravém boku.
Třetí skupinou jsou tzv. zónové překážky, na kterých jsou vyznačeny barevně vždy na začátku i na konci tzv. zóny, což jsou místa, na která pes musí šlápnout alespoň jednou tlapou. Toto pravidlo vzniklo především z bezpečnostních důvodů, aby se zamezilo zranění psa při jeho předčasném seskočení. Mezi zónové překážky patří kladina. Její výška je obvykle 120cm a celková délka se pohybuje okolo 16m. Zóny jsou vyznačeny 90cm na začátku nástupné i na konci sestupné části. Šikmá stěna neboli áčko se také řadí mezi "zónovky". Pro kategorii large je vysoká 190cm při úhlu 90°, který mezi sebou svírají obě části. Pro kategorie medium a small se stěna rozevírá tak, aby její výška činila 170cm. Zóny mají délku 106cm. Houpačka je jedna z velice atraktivních překážek. Její délka je přibližně 4m, zóny jsou stejné jako u kladiny. Pes musí vyběhnout za polovinu, počkat, až se houpačka převáží, a poté seběhnout.
Poslední tak trochu zvláštní překážkou je stůl. Je to čtverec o straně 90 až 120cm. Pro kategorii small je vysoký 35cm, pro kategorii large 60cm. Pes na něj musí skočit a 5 sekund zůstat. Po uplynutí této doby může stůl opustit a běžet dál.
Další skupinou jsou takzvané překážky probíhací. Sem se řadí tunely - pevný a látkový. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že pevný tunel, dlouhý 3 až 6m, má po celé své délce průměr 60cm. Navíc je ohebný, a tak se dá tvarovat např. do tvaru písmene U či S. Látkový tunel má podobný začátek jako pevný, ale po 90cm pokračuje měkkým materiálem, takže si pes posledních 2,5 až 3,5m musí sám nadzvednout. Jiným typem probíhacích překážek je slalom. Skládá se ze sudého počtu tyčí 8, 10, nejčastěji 12, které jsou od sebe vzdálené 50 až 65cm. Je to jedna z překážek, jejíž bravurní zvládnutí dokazuje již vysokou úroveň agility týmu. Zajímavým a často situaci komplikujícím pravidlem je nutnost začínat slalom vždy tak, aby měl pes první tyčku po pravém boku.
Třetí skupinou jsou tzv. zónové překážky, na kterých jsou vyznačeny barevně vždy na začátku i na konci tzv. zóny, což jsou místa, na která pes musí šlápnout alespoň jednou tlapou. Toto pravidlo vzniklo především z bezpečnostních důvodů, aby se zamezilo zranění psa při jeho předčasném seskočení. Mezi zónové překážky patří kladina. Její výška je obvykle 120cm a celková délka se pohybuje okolo 16m. Zóny jsou vyznačeny 90cm na začátku nástupné i na konci sestupné části. Šikmá stěna neboli áčko se také řadí mezi "zónovky". Pro kategorii large je vysoká 190cm při úhlu 90°, který mezi sebou svírají obě části. Pro kategorie medium a small se stěna rozevírá tak, aby její výška činila 170cm. Zóny mají délku 106cm. Houpačka je jedna z velice atraktivních překážek. Její délka je přibližně 4m, zóny jsou stejné jako u kladiny. Pes musí vyběhnout za polovinu, počkat, až se houpačka převáží, a poté seběhnout.
Poslední tak trochu zvláštní překážkou je stůl. Je to čtverec o straně 90 až 120cm. Pro kategorii small je vysoký 35cm, pro kategorii large 60cm. Pes na něj musí skočit a 5 sekund zůstat. Po uplynutí této doby může stůl opustit a běžet dál.
Parkur
Parkurem se rozumí ohraničený prostor, ve kterém jsou překážky. Jeho rozloha musí být minimálně 20x40m. Délka trasy je 100 až 200m a zahrnuje 12 až 20 překážek, z nichž alespoň 7 je skokových. Pořadí překážek je dané, a proto je každá překážka očíslována. Průběh trasy je pokaždé jiný, jediným pravidlem je, aby obsahoval minimálně dvě změny směru. Na závodech se pro absolvování parkuru stanovuje standardní a maximální čas. Standardní čas je čas doporučený k absolvování. Pokud ho tým překročí, je penalizován trestnými body. Po překročení maximálního času, který je 1,5 až 2násobkem standardního času, je tým diskvalifikován. Standardní čas se počítá z postupové rychlosti v m/s (ta je stanovena v závislosti na obtížnosti trati apod.) dělené délkou trasy. Před závodem se tedy celá trasa pečlivě přeměřuje.
Pravidla
Některá pravidla jsou zmíněna i v částech Parkur a Chyby a odmítnutí. Nicméně existují ještě další, která psovod i pes musí dodržet, aby se vyhnuli diskvalifikaci ze závodu. Pes musí být na trase bez vodítka i obojku či jiných postrojů (výjimku může povolit rozhodčí). Psovod nesmí mít v ruce ani nikde na těle pomůcky ke zrychlení psa, nesmí mu na trase vypadnout žádná odměna. Psovod také nesmí žádnou překážku sám překonat či shodit, ani se jí nesmí dotknout. Dotek není povolený ani vůči psovi. Závod pro tým končí i v případech, že pes překoná překážky v nesprávném pořadí, vyvenčí se na parkuru, opustí prostor parkuru či porazí skokovou překážku před jejím překonáním. A v neposlední řadě se diskvalifikací trestá také nekorektní chování psovoda vůči rozhodčímu či jeho hrubé zacházení se psem.
Odměny
Když se pes začne učit jednotlivé překážky, je potřeba ho velmi silně motivovat. Jednak proto, aby cvik vůbec provedl, a také proto aby ho provedl co nejrychleji a nejlépe. Klasickými odměnami jsou malé kousky různých pamlsků. Mohou to být malé granulky, kousky sýra či masa a uzenin. Tradiční jsou také velmi oblíbené piškoty. Je nutné dodržet skutečně malou velikost odměn, abychom psa přílišným krmením nezatížili. V dalších fázích se využívají hračky, míčky apod. Důležité je, aby o ně pes měl skutečně zájem a byl ochotný pro jejich získání něco udělat. Tou nejdůležitější odměnou, která také buduje vzájemný vztah psa a psovoda, je samozřejmě pochvala. U té se nikdy není třeba držet zásady, že méně je více. Přímo naopak čím více chvály psovod používá, tím pozitivnější vliv to má na psa.
Závody
Pořádají-li se agility závody, může se na nich jeden psovod s jedním či více psy zúčastnit buď zkoušek nebo soutěží. Zkoušky jsou rozdělené podle výkonnostních kategorií A1, A2 a A3 a jejich zdárné absolvování umožňuje postup do vyšší kategorie, než v jaké se momentálně tým nachází.
Hodnocení zkoušek je v pěti stupních. Výborně jsou hodnoceny týmy s maximálně 5,99 trestnými body. Od 6 do 15,99 trestných bodů je tým hodnocen velmi dobře. Dobře je hodnocení v rozmezí 16 až 25,99 trestných bodů. Při více než 26 trestných bodech je tým tzv. bez ohodnocení. Pátým stupněm je diskvalifikace.
Soutěže pak bývají společné pro všechny výkonnostní kategorie a jejich výsledky nemají vliv na postup z jedné kategorie do druhé. Rozlišují se soutěže Agility a Jumping, do kterého se nezařazují zónové překážky. Jumping může být také rozdělen na jednotlivé kategorie, a pak se jeho výsledky zapisují do výkonnostního průkazu, ale nemají vliv na změnu výkonnostní kategorie.
Hodnocení zkoušek je v pěti stupních. Výborně jsou hodnoceny týmy s maximálně 5,99 trestnými body. Od 6 do 15,99 trestných bodů je tým hodnocen velmi dobře. Dobře je hodnocení v rozmezí 16 až 25,99 trestných bodů. Při více než 26 trestných bodech je tým tzv. bez ohodnocení. Pátým stupněm je diskvalifikace.
Soutěže pak bývají společné pro všechny výkonnostní kategorie a jejich výsledky nemají vliv na postup z jedné kategorie do druhé. Rozlišují se soutěže Agility a Jumping, do kterého se nezařazují zónové překážky. Jumping může být také rozdělen na jednotlivé kategorie, a pak se jeho výsledky zapisují do výkonnostního průkazu, ale nemají vliv na změnu výkonnostní kategorie.